Julky 2007

V Kudrnovském katalogu se to jmenovalo „Julky pohodově“. Byl to vlastně jen prodloužený víkend v půlce června, hory právě naplno kvetly a počasí začínalo mít letní charakter..pořád se měnilo.

Vyzkoušeli jsme skoro všechno co šlo, úmorná vedra, déšť, bouřku, vítr.. Spalo se na chatě pod hrozně kousavými dekami a v papírovém povlečení, ale kdo by nevyměnil pohodlí vlastního spacáku za prázdný batoh…

V plánu byl jeden z větších vrcholů, pak už jen kroužení po stezkách s výhledy na skalní masivy. Kvůli dešti nakonec nepadnul ani ten jeden slibovaný, ale nemůžu říct, že by si někdo stěžoval – krajina to byla úžasná.

V Brně nás autobus nabral někdy před půlnocí, vesele nás požvýkal a chvilku po rozednění…

Asi to znáte, ty kopce v Alpách jsou prostě jiné. Pak byl čas na snídani, malé seznámení s programem a symbolickým překročením mostu jsme vyrazili kolem Bohinjského jezera k soutěsce Koryta Mostnice(580).Voda v horách má barvu smaragdů, průzračnost a osvěžující teplotu. Nějak mne ta hloubka v soutěsce omámila, že jsem i fotit zapomněl..

Potom přišel asi nejtěžší výstup celého putování, výstup na hřeben a poté na vrchol Pršivec(1761) Na obzoru se objevily první mraky, tak nezbylo než urychlit sestup k chatě Koča na Planini pri jezeru(1453). Večeře byla vydatná a času hodně, jen světla stále míň a deště víc a víc…

Propršelo nám celou noc a ráno bylo pravé horské. Vyrazilo se nalehko a už první zastavení na planině Dedno Polje(1560) bylo kouzelné. Nízké raní slunce prostupovalo potrhanou oblohou a okolí působilo jak romantické záběry z filmů o divokém západě. Hlavním stavebním materiálem je kolem Triglavu dřevo a je zajímavé pozotovat, jak se je místní lidé snaží co nejméně násilnou cestou spojit s moderní technologií solárních panelů.

Stoupali jsme k hornímu konci doliny a užívali si závětří. V zápalu boje s výškovými metry a s výhledem k vrcholům se někdy zapomenete ohlédnout…ale pak to stojí za to. A taky že stálo. Jako když po dlouhém sestupu polknete a lupne vám v uších. Nádherné zelené údolí vystřídala téměř měsíční krajina, plná děr neodhadnutelné hloubky a ostrůvků sněhu.

V sedle se do nás pořádně opřel vítr. Někteří hned sušili propocená trika, jiní studovali okolí a mapu a rozjela se debata, zda se nám vůbec podaří vystoupat až na vrchol Kanjavec(2568).

Rozhodování nám v zápětí po nástupu usnadnilo první zahřmění. O chvilku později přišly ke slovu pláštěnky a nohy si místo na stoupání musely zvykat na klesání.

Pomalu s ubývající výškou přibývalo zeleně, až jsme nakonec došli kolem Triglavských jezer k chatě Koča pri Triglavskih jezerih. Tady jsem učinil zajímavý poznatek. Zjištění, že při objednávání místní výborné polévky můžu použít své skromné znalosti němčiny, mi přineslo 25% přirážku k ceně teplé to krmě:-) Takže doporučuji mluvit česky a rukama, je to levnější:-))

Po další noci v chatě, pod dekama kousavějšíma než blechy a v povlečení připomínajícím tradiční obal na českou svačinu, jsme natěžko vyrazili zpět do civilizace.

Po dvou intenzivně propršených nocích nám nebylo doporučeno pokračovat v plánované trase přes hřeben, ale raději mírnější variantou po úbočích a údolími. Výhledů bylo méně, ale zato jsme poznali víc z krás slovinských salaší. Pokochali jsme se nádherným pohledem směrem k Triglavu a před dalším deštěm utekli do údolí. Kolem Koryta Mostnice a nádherného vodopádu až do Staré Fužiny, kde čekal autobus.

Do odjezdu zbývalo pár hodin, tak jsem si nalehko prošel část pobřeží Bohinjského jezera a zchladil se v jeho vodě. Nádherná kamínková pláž sváděla k fotografování, ale čas už nezbýval…

S bouřkou v zádech jsme vyjeli noci a domovu vstříc. Myslím, že nejsem jediný, kdo odjížděl s odhodláním zase se jednou nebo i vícekrát vrátit do této části Alp.